Martin Bortlík: Líbí se mi špičková západní medicína | EkonTech.cz


Martin Bortlík: Líbí se mi špičková západní medicína

Hlavní partneři

Pod záštitou

Mediálně podporujeme

Ostatní
27. 9. 2017 - 19:26

Ještě jako úspěšný student lékařské fakulty vycestoval na stáž do proslulé Mayo Clinic. Na další stáži ve Washingtonu se podílel na výzkumu HIV. Loni získal cenu Alberta Schweitzera za lékařství. Ze světa se nyní vrátil a působí jako lékař v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. A sní o klinice vlastní. Martin Bortlík.

Kromě titulu MUDr. máte také hodnost nadporučíka. Kde jste k ní přišel?

Přestože jsem pacifista, vystudoval jsem Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Hradci Králové a zároveň Fakultu vojenského zdravotnictví Univerzity obrany. Na tuhle dráhu mě přivedl můj velký životní vzor, můj dědeček, velmi vzdělaný a pokorný člověk, svého času velitel Východního okruhu a autor mnoha zlepšovacích návrhů. Nikdy jsem nelitoval. Studium v Hradci Králové mělo velkou výhodu, obě fakulty spolu spolupracují a studentům zde vycházejí vstříc, včetně nabídek výzkumu a stáží, které jsem velmi rád využil.

Ta první vás zavedla na Tchaj-wan, do Tchaj-pei, druhá do Spojených států, na Mayo Clinic, je to tak?

Na výzkumný pobyt na Tchaj-wanu jsem odcestoval hned na začátku studia, naučil jsem se zde mnoho nového, další imunologické metody a podařilo se mi zde sepsat projekt cytokinové stimulace NK buněk (tzv. „přirozených zabíječů“) imunitního systému a pak jsme zkoumali schopnost těchto buněk odolávat nádorům. V roce 2013 jsem se dostal na Mayo Clinic, což je jedno z nejprestižnějších pracovišť na světě. Svět sám pro sebe, uprostřed minnesotských kukuřičných polí. Ve městě téměř každý pracuje pro Mayo a všichni jsou na to hrdí. Já jsem se zabýval vývojem monoklonálních protilátek proti proteinu, který si vytváří virus HIV jako součást své obranné bariéry. Na objevu této bílkoviny se podílel i tým laboratoře profesora Badleyho, v níž jsem působil, takže opravdu prestižní místo, skvělí lidé.

Proč vás zlákala právě imunologie? A výzkum HIV?

K obojímu mne přivedl můj školitel, profesor Pavel Boštík, nynější děkan Fakulty vojenského zdravotnictví Univerzity Obrany. Tehdy se právě vrátil z USA, kde zkoumal imunitu a infekci viry SIV a HIV. Od něj jsem se mnohému naučil ­ a on mi také několikrát pomohl vycestovat do světa. Každé stáži však předcházelo umístění na některých z vědeckých konferencí či úspěšné absolvování několikakolového výběrového řízení. Nebylo to jen tak, že jsem chtěl a jel.

Z Mayo Clinic jste se pak dostal do Washingtonu, kde jste zkoumal podmínky přenosu HIV z nemocných matek na děti.

Ještě dříve jsem ale absolvoval roční program Erasmus ve Francii. Takže z Minnesoty jsem odlétal rovnou do Paříže. To jsem byl v pátém ročníku, mezi „Amerikami“ jsem se domů vrátil jen na týden na zkoušky. Mezitím jsem dostal onu nabídku na George Washington University na roční stáž, profesor Badley mě doporučil kolegovi, profesoru Nixonovi ve Washingtonu DC.  Bylo potřeba si rozložit ročník, bylo to hodně náročné. Zároveň se mi otevřela spousta dveří, pozvali mě přednášet do Moskvy, do Bostonu, kde jsem prezentoval výsledky našeho výzkumu.

Co jste tedy zjistili?

Měli jsme soubor třiceti dětí z Bronxu nakažených od svých HIV pozitivních matek. Zkoumali jsme jejich buňky odebrané v průběhu dvaceti let. Izolovali jsme z buněk DNA a porovnávali určité segmenty a zkoumali odpověď jejich imunitního systému na přítomnost viru lidské imunitní nedostatečnosti v jejich tělech, a jak se to projevovalo v kontextu jejich genotypů.  Z literatury je známo, že někteří jedinci se dožívají dlouhého věku i bez antivirální terapie, zatímco jiní žijí dlouho díky terapii a někteří na léčbu odpovídají ­ jen velmi málo. Zjednodušeně: jsou to pacienti s haplotypem HLA-B 57 a 35. No a dalším cílem bylo zjistit, které proteiny jsou ve hře, protože na ně by bylo možné cílit léčbu. Když jsem z Ameriky odcházel, měla následovat studie na 500 pacientech, která zpřesní naše výsledky.

Na té už se podílet nebudete, vrátil jste se domů.

Ne nadlouho, šesťák jsem zase stážoval v zahraničí, ve Švýcarsku. Chtěl jsem využít nabyté znalosti francouzštiny, a navíc se mi opravdu líbí špičková západní medicína, bylo velmi zajímavé být její součástí v USA i v Evropě. Opět jsem létal domů jen na státnice. Když jsem pak zvažoval, co dál, zda znovu do Švýcarska, do USA, nebo zůstat doma, vyhrála to Praha. V USA se mi líbí pracovat, ale nechtěl bych tam žít, ve Švýcarsku bych mohl ze začátku dělat buď internu, nebo chirurgii, ale já bych chtěl zůstat u dermatologie/ imunologie. A hlavně jsem si řekl, že velkých ambicí bylo na chvíli až dost. Byla to velká, náročná jízda, ale teď bych chtěl mít také soukromý život, čas na rodinu a přátele, být blíž přítelkyni. Moji prarodiče se hodně podíleli na mé výchově. Dědečkovi, který byl mým velkým vzorem, je 92 a já jsem opravdu hodně pracoval a nemohl se jim tudíž tolik věnovat.

Takže jste všechny ty lákavé nabídky odmítl.

Trochu jsem přehodnotil svůj život. Armáda mi umožnila nastoupit na dermatovenerologické oddělení, kde se setkává všechno to, co mně baví a zajímá. Cítím se být imunologem a tady mohu studovat imunitní odpovědi organismu na virovou či bakteriální nákazu, autoimunitní a imunitně podmíněné nemoci, mohu se věnovat i drobné chirurgii nebo onkologii. Tohle všechno je součástí dermatologie, je tu práce s pacienty, tedy nejen výzkum, ale například i možnost přednášet. A na stáže budu jezdit také, ale na kratší.

A do budoucna?

Nejdřív mě čeká atestace. A pak? Do budoucna bych chtěl mít třeba jednou svou kliniku.

 

npor. MUDr. Martin Bortlík (*1989)

Je vojenským lékařem ve specializační přípravě v oboru dermatovenerologie a studentem doktorského programu v oboru lékařská mikrobiologie v Ústřední vojenské nemocnici/Vojenské fakultní nemocnici v Praze.  Za své studentské práce získal mimo jiné Cenu Alberta Schweitzera – Cenu Francouzského velvyslanectví a Cenu Josefa Hlávky pro nejlepší studenty vysokých škol.