To tady dlouho nebylo. Nový zákon o povinném značení lihu, který má bojovat proti nelegálnímu alkoholu, prošel sněmovnou a senátem bez jediného hlasu proti a bez zaváhání ho podepsal i prezident. Řeklo by se, asi dobrá věc. To ano, ale jak pro koho. Rozhodně tento zákon nebojuje proti lihovarnické mafii, ale úspěšně se mu podařilo téměř zničit poctivé živnostníky.
Rychle uklidnit občany
Více než rok stará kauza s nelegálním alkoholem, který obsahoval smrtící metanol, je všeobecně známá. Vyvolala paniku v kruzích konzumentů levného alkoholu, neboť ti padali jako mouchy. Ale i běžného občana napadala myšlenka, jak je to možné, že se do obyčejných stánků a obchodů dostává kořalka z neznámých zdrojů. Bylo jasné, že stát musí zareagovat, a jak je jeho zvykem, zvládl to s přehledem a grácií.
Doufám, že jste v poslední větě vycítili velkou dávku ironie, protože s přehledem to rozhodně nebylo a s grácií už vůbec ne. Vytvoření nového zákona proběhlo větší rychlostí, než šířící se metanol, a nemohlo to dopadnout jinak, než že vznikl pořádný zmetek, který byl až na výjimky podpořen celým politickým spektrem. Cílem zákona nebylo uchránit občana před jedovatým lihem, ale jen ho uklidnit, že exekutivní i zákonodárná moc funguje rychle a lid se na ni může v době ohrožení spolehnout.
Hranice 25 000 lahví
Co přesně zákon nově nařizuje? Největším problémem je naprosto nesmyslně odstupňovaná kauce, která v případě výroby více než 25 000 lahví najednou vzroste desetkrát z půl milionu na pět milionů. To je jasný případ úřednické neschopnosti. Taky to svědčí o tom, jak naši zákonodárci čtou navrhované zákony, protože jen tahle podmínka musela alespoň vyvolat diskuzi. Nesmyslnost návrhu vidí na první pohled i žák prvního stupně hned potom, co se naučil základní jednotky objemu. Je totiž úplně jedno, jestli bude firma vyrábět 0,6 litrové chuťovky nebo obrovské třílitrové demižony. Jak pro první, tak i pro druhý případ pořád platí hranice 25 000 lahví.
Současný ministr financí v demisi Jan Fischer, jehož ministerstvo zákon připravovalo, se pravděpodobně zhlédl ve své prezidentské kampani, kde se zázračně objevilo několik dárců, kteří ochotně zatáhli jeho dluh z boje o Pražský hrad. Pravděpodobně uvažoval tak, že pokud jemu se pár milionů podařilo sehnat tak lehce, nebude to problém ani pro drobné výrobce lihu, on byl přece sám, oni mají „prosperující“ živnost. A na nepoctivé likérky už kauce nebude mít vůbec žádný vliv, ty si buď dávno nekalými praktikami dostatečně vydělaly, nebo již dávno opustily neklidné vody výroby alkoholu.
Bankám se moc nechce půjčovat
Možnost, jak naplnit literu zákona a přitom nesahat do slamníků, je samozřejmě úvěr od finančního domu. Banky jsou ale opatrné. Takto podaný úvěr je vysoce rizikový. Banka nebude mít prakticky žádnou kontrolu nad výrobou a v případě zabavení kauce to bude pravděpodobně pro malou likérku automaticky znamenat zánik. Pak nezůstane nikdo, kdo by bance peníze vrátil. A tak drobní podnikatelé musí dávat do zástavy svůj osobní majetek. A aby někdo z nich měl volných pět milionů, to je téměř vyloučeno.
Zákon pro velké likérky
Vnímavý čtenář jistě čeká na vysvětlení, proč vlastně tento zákon vznikl. Ochránit občany před závadným alkoholem nedokáže, zato s pečlivostí státního nařízení může lehce zlikvidovat poctivé malé výrobce. A tu na scénu přicházejí velké lihovary, velcí producenti lihovin. Ti bezpochyby kauci zaplatí okamžitě a to s patřičným mediálním hukotem. Vždyť tak oni vlastně vystupují proti černému alkoholu a složením kauce deklarují před veřejností, že oni jsou rozhodně ti dobří. Ano, to je pravda, velký lihovar si nedovolí pálit z černého. Na druhé straně musíme spravedlivě podotknout, že právě velké firmy, které se na nekalém trhu nepodílely, nesly největší díl ztráty. Je tedy pochopitelné, že se potřebují v nejbližší době zahojit a opět mít dostatečný zisk na pokrytí nezdaru „černého“ roku. Pravděpodobně v tomto bodě zvítězila silná lobby těchto producentů a distributorů. Na trhu zůstane pět - šest velkých firem, pro které byl tento zákon vytvořen. Ostatní skončí a velké firmy si pak rozdělí trh. Někteří malí výrobci už opravdu končí, propustili své zaměstnance a rozprodávají zásoby.
Čachry s kolky
Každý, kdo si koupí lahev alkoholu, si bezpochyby všimne ceniny, která je přelepena přes víčko. Jedná se o kolek, který má zaručovat to, že alkohol byl řádně prověřen státními orgány, a byla z něho odvedena spotřební daň. Jak to vlastně s kolky je? Současný stav je takový, že výrobce si od celní správy zakoupí kontrolní pásky, které pak na lahev umístí tak, aby v případě otevření byly znehodnoceny. Kontrolní páska je ceninou obsahující speciální ochranné prvky proti padělání a pozměňování, nicméně její funkce je výhradě kontrolní. Jenže na kolku chybí sériové číslo, nebo jiný identifikátor lahve, na kterou má být nalepen. Není tedy problém kolky například použít opakovaně, třeba pro převoz velkých balení lihovin, nebo kolky prostě „ztratit“, tedy věnovat černému trhu. Páska stojí pár haléřů a pokuty za jejich zneužívání jsou směšné. Pro nepoctivého výrobce kolky nepředstavují žádnou překážku.
Dost dobře tedy nechápu, co je složité na tom vytisknout ve státní tiskárně cenin kontrolní pásky, na kterých by bylo uvedeno, jaké objemové balení označují. Podle barvy by se lišilo, kolik procent alkoholu ten který výrobek obsahuje.
Nebude škoda místních specialit?
Osobně tvrdému alkoholu neholduji, ale pokud zavítám do míst, kde se vyrábí nějaký místní likér, nebo zajímavá ovocná pálenka, rád v přiměřeném množství ochutnám a pokud mi výrobek chutná, rád si zakoupím domů i nějakou tu lahvinku. Byl bych tedy velmi nerad, kdybych si mohl koupit alkohol jen v supermarketu, a navíc jen běžně dostupné značky od velkovýrobců. I výroba místních alkoholových speciálů patří ke koloritu českého venkova a byla by velká škoda, kdybychom o ni měli přijít jen pro nerozvážnost zákonodárce nebo chamtivosti průmyslníka.