Myšlenka základního nepodmíněného příjmu láká stále více zemí. Kde na to ale vzít prostředky? | EkonTech.cz


Myšlenka základního nepodmíněného příjmu láká stále více zemí. Kde na to ale vzít prostředky?

Ekonom / základní nepodmíněný příjem / motivace
31. 5. 2016 - 20:36

Řada zemí oživuje myšlenku nepodmíněného základního příjmu. Příznivci garantovaného příjmu tvrdí, že dá lidem více svobody a povede k příjmové rovnosti. Kritici poukazují na nákladnost modelu a možný pokles motivace lidí k práci.

Představte si, že se každý měsíc na vašem účtu objeví několik tisíc korun, aniž by po vás odesílatel této sumy požadoval nějakou protihodnotu. Příjemné, nemyslíte? Pak vězte, že daná představa není vůbec utopická a řada států se v dohledné době k realizaci nepodmíněného základního příjmu opravdu chystá.

Nepodmíněný základní příjem (nebo jinak garantovaný příjem) znamená, že každý občan daného státu má nárok na určitý finanční obnos, jež je mu státem pravidelně vyplácen. Je přitom jedno, jestli dotyčný pracuje nebo nikoliv.

Garantovaný příjem zatím hlavně v bohatých evropských zemích

Garantovaný příjem si mohou v červnovém referendu odhlasovat například Švýcaři. V souvislosti s výší základního příjmu se mluví o 2500 francích měsíčně (zhruba 62 tisíc korun), což představuje zhruba třetinu místní průměrné mzdy.

Pozadu nezůstávají ani další vyspělé evropské ekonomiky. Možnost garantovaného příjmu se diskutuje i ve Finsku, kde by občané mohli dostávat zhruba čtvrtinu zdejší průměrné výplaty, tedy asi 800 eur (21 600 korun).

Peníze všem obyvatelům by chtěla vyplácet i některá nizozemská města. Nejdále je ve své snaze Utrecht, jehož radní letos spouští pilotní projekt, který je zatím zaměřen pouze na stávající příjemce sociálních dávek. Ti budou rozděleni do tří skupin, z nichž jen jedna bude dostávat dávku nepodmíněně. Členové další skupiny o dávku přijdou, pokud si najdou práci, a třetí skupina bude muset dávku městu splatit drobnými pracemi. Výsledky pak mohou být zajímavé i pro ostatní města a státy, kde o myšlence nepodmíněného příjmu uvažují.

Experiment v Dauphinu

Výsledků, o které je možné se opřít, zatím mnoho není. V 70. letech se k testování garantovaného příjmu odhodlali třeba v malém kanadské městě Dauphin. Celý experiment trval pět let a potvrdil hlavní obavu kritiků – zaměstnanost místních klesla. Nutno však dodat, že bez práce byly častěji ženy, které se rozhodly zůstat déle s dětmi doma. Druhou skupinou byli mladí lidé, které garantovaný příjem motivoval odložit nástup do práce a věnovat se déle studiu.

Podle výzkumu univerzity v Manitobě pak obyvatelé kanadského městečka byli psychicky vyrovnanější a zdravější. O to se opírá i většina zastánců garantovaného příjmu. Lidé jsou díky pravidelné finanční dávce od státu svobodnější, jelikož mají více času rozhodnout o tom, jaké profesi se chtějí v budoucnu věnovat. Sníží se i platová nerovnost mezi pohlavími a matky budou moci trávit více času doma se svými dětmi.

Kdo to zaplatí?

Klíčovou otázkou zůstává, kdo by takto finančně náročný systém zaplatil. Aby byl garantovaný příjem pro státní rozpočet únosný, jeho výše by zřejmě nebyla nikterak velká a příjemcům by nestačil na pokrytí všech základních potřeb. Pokud by se však zákonodárci rozhodli pro vyšší základní příjem, vystavili by pod tlak veřejné rozpočty svých zemí.

A to se v současné době nejeví jako nejlepší nápad. Veřejné finance většiny evropských zemí jsou kvůli štědrému sociálnímu systému v permanentním deficitu a jejich státní dluh dál roste. V Evropské unii představoval předloni 86,8 procenta unijního HDP. Vzhledem k současné migrační krizi, které musí „starý kontinent“ momentálně čelit, navíc nelze předpokládat, že by se státní výdaje v dohledné době zmenšily. Spíše naopak.

Bude vůbec co přerozdělovat?

Členové Evropské iniciativy za základní příjem argumentují tím, že každý občan by měl mít nárok na spravedlivý podíl bohatství země, kterou sdílí se svými spoluobčany. Je ale důležité se primárně zamyslet nad tím, kdo ono bohatství vlastně generuje. Není to stát, ten ho pouze přerozděluje. Jsou to právě občané, kteří ho produkují svou prací. Pokud ovšem bude mít každý jednotlivec zaručen finanční obnos, který mu postačí na důstojný život, na mysl se vkrádá obava, že se racionálně rozhodne práci upozadit a nevěnovat jí tolik času. Proč ne, když se i bez práce bude mít docela dobře? Pokud se takto rozhodnou i další spoluobčané, za chvíli nám nezůstane žádné bohatství, na které by si někdo mohl dělat nárok.