Opakující se problémy s plynem dodávaným do Evropy, zejména v souvislosti s Ukrajinou, oživily otázku energetické bezpečnosti. Tedy stabilního zabezpečení dodávek paliva, a to nejen pro výrobu elektřiny.
Jelikož plynové a uhelné elektrárny potřebují přibližně milionkrát více paliva na svůj provoz než elektrárny jaderné, zdálo by se, že jaderným zdrojům se tento fenomén vyhýbá. Ne tak docela. Jaderné palivo, ač je ho potřeba poměrně “málo” (cca 20 tun ročně na 1000MW elektrického výkonu), je poměrně drahé (cca 2700 USD/kg, tedy jedna “zavážka” do temelínského reaktoru je klidně za miliardu korun), jeho výroba trvá dlouho (cca 2 roky), je nezaměnitelné mezi různými typy jaderných reaktorů (tj. z německé elektrárny ho do britské nebo ruské nedáte) a jen některé státy na světě ho umějí vyrobit.
Naštěstí nyní žijeme v době přebytku uranu (levná těžba v Kazachstánu), přebytku kapacit na výrobu (snížená poptávka po odstavení německých a japonských jaderných elektráren) a většina elektrárenských společností má zásoby pro své reaktory na přibližně 2 roky dopředu. Ano, žijeme v době hojnosti levného uranu.
Jak tedy různé země k problému jaderné energetické bezpečnosti přistupují? Nejjistější cesta je mít vlastní výrobu paliva a vlastní uran. Takových zemí není mnoho (Kanada, Rusko). Výroba samotného paliva totiž nebývá příliš výnosná. Česko má vlastní uran (ale velmi drahý v porovnání např. s Kazachstánem), ovšem ze 3 stupňů výroby paliva nemáme ani jeden. Chemická konverze, obohacování a fabrikace je dosud dělána v zahraničí. V současnosti fabrikaci dělá pro české reaktory společnost TVEL v Rusku, dříve to byla též společnost Westinghouse ve švédském Vesteraas.
Politická orientace a “důvěra” v dodavatele vede často ke změnám u dodávek jaderného paliva. Například dnes jsme svědky ukrajinského “přezbrojení” reaktorů z ruského jaderného paliva na americké. Závislost na jednom jediném dodavateli také nesnižuje možnost vyjednat výhodnou cenu paliva. Zajímavý v tomto ohledu je jihoafrický příklad, kdy jaderné reaktory v elektrárně Koeberg používají současně jak francouzské, tak i americké palivo. Je to klasický příklad snížení rizika. Tedy šance, že dva dodavatelé společně zkrachují nebo budou mít vadné palivo, je jistě nižší než u jediného dodavatele. Pro Česko je to zajímavý model. Jihoafričané toto dělají pro dva své reaktory, tak proč bychom to my nemohli dělat pro našich šest jaderných reaktorů? V Česku je toto téma v současné době aktuální, protože kontrakty na dodávku paliva pro naše elektrárny se budou obnovovat a česká vláda si pohrávala s myšlenkou vlastního palivového závodu.
Podtrženo a sečteno - u jaderného paliva mají elektrárny přibližně 2 roky na řešení problémů se zásobováním palivem. I když v minulosti existovaly země, které se v politické izolaci dostaly do problémů s dodávkami paliva od svého zahraničního dodavatele (např. Brazílie, Indie, Irán), vždy se podařilo najít alternativu a nevybavuji si energetický reaktor, který by byl odstaven, protože by neměl palivo. Nukleární energetická bezpečnost je tak rozhodně lepší než ta plynová či uhelná.
Autor článku Radek Škoda působí na Ústavu energetiky Strojní fakulty ČVUT Praha. Přednáší pravidelně též na řadě zahraničních univerzit (Francie, UK, USA, Čína, Rusko, Kanada, Jižní Afrika… ) v oborech spojených s jadernou energetikou. Ve výzkumu se soustředí na nová jaderná paliva, kde má řadu publikací a patentů.