V říjnových článcích časopisu EkonTech.cz vám stále nadhazujeme, jak v zahraničí nasbíráte nové zkušenosti a poznáte cizí kulturu. Že to nejsou jenom bezduché řeči vám v následujícím článku dokáže jeho autor Jiří Kohout, který se zajímá o studentské aktivity na vysokých školách v České Republice i v zahraničí. Podělí se s vámi o německý model fungování aktivit vysokoškoláků, který měl možnost poznat během své zahraniční stáže.
Zkušenost se studiem v zahraničí inspiruje a dává člověku určitý nadhled nad tím, jak to funguje na jeho domovské univerzitě. V tomto článku se s vámi podělím o svoje poznatky ze studia na jedné z tradičních, a i v současnosti podle různých žebříčků poměrně uznávaných univerzit v Bavorsku, kde jsem působil v roce 2007. Samozřejmě by toto téma bylo možné pojmout z mnoha různých pohledů, zde se však zaměřím na mě blízké téma studentských aktivit a podílu studentů na akademické samosprávě.
Do Bavorska jsem jel s určitými (ne moc velkými) zkušenostmi s prací v této oblasti. Především však s pevným přesvědčením, že pro správné fungování vysokého školství je nezbytně nutné, aby se studenti mohli významnou měrou podílet na všech rozhodovacích procesech v rámci univerzity. Zároveň jsem dobře věděl, že většině mých spolužáků je tato problematika celkem lhostejná a významná část z nich neměla sebemenší zájem se na škole věnovat čemukoliv, co nebylo bezpodmínečně nutné k jejímu úspěšnému prolezení. Byl jsem hodně zvědavý, jestli tomu u našich západních sousedů bude jinak. A rozhodně jsem se v této naději nezklamal. Množství všech možných i nemožných aktivit, na nichž se přímo podílela, když ne většina, tak alespoň velmi podstatná část zdejšího studentstva, dokonce výrazně překonala moje očekávání.
V souladu se svým tehdejším přesvědčením jsem zprvu věřil, že za tím docela určitě musí být masivní podpora ze strany univerzity, kterou pro zdejší studenty vybojovali jejich osvícení zástupci v příslušných grémiích, kde se bez jejich souhlasu neobejde ani rozhodování o dokoupení toaletního papíru na zdejší záchodky. Postupem času jsem však zjistil, že tomu tak ani zdaleka není. Většinu těch nejrůznějších akcí si studenti zajišťovali a i financovali v podstatě bez přímé podpory univerzity. Ta jim však alespoň neházela klacky pod nohy a všemožně dávala najevo, že si těchto aktivit cení a vychází jim vstříc.
Ani se zastoupením studentů v klíčových orgánech to nebylo tak slavné. Ze šestnácti členů rady univerzity, která například volila prezidenta univerzity a jeho zástupce, byl pouze jeden student. Naopak hned polovina členů byli lidé mimo univerzitu, ať již z jiných vysokých škol či vědeckých institucí, nebo třeba z významných firem.
Říkal jsem si tehdy, proč se zdejší studenti tak výrazně zapojují do nejrůznějších aktivit v rámci univerzity, a proč je tak výrazná jejich sounáležitost s ní, když mají tak malou šanci ovlivňovat její podobu. Brzy jsem však pochopil, že možnosti zdejších studentů významně zasahovat do věcí, které se jich reálně týkají a jsou pro ně důležité, výrazně překračují standardy českých univerzit. Uvedu jeden konkrétní příklad, a to fungování vysokoškolských kolejí. Na českých univerzitách to klasicky vypadá tak, že prakticky veškerou činnost těchto zařízení zajišťují pracovníci univerzity, kteří koleje řídí a nesou odpovědnost za jejich správné fungování. Zapojení studentů je většinou (čest výjimkám) minimální. Pokud existuje nějaká kolejní rada, většina ubytovaných o ní často ani neví, což dobře ilustruje zkušenost z jedné univerzity, kde zapomněli v předepsaném termínu realizovat volby do kolejní samosprávy a dva měsíce si toho nikdo ani nevšiml.
Naopak v Německu jsou koleje prakticky zcela v rukou studentů. Jediným zaměstnancem je správce (jeden pro několik kolejních budov), který zajišťuje významnější opravy a dohlíží na to, aby vše fungovalo řádně. Jinak si všechno od úklidu přes praní či provozování internetu až po fungování kolejního baru zajišťují studenti sami. Počítal jsem, kolik obyvatel koleje působí v některé z pracovních skupin, které toto všechno mají na starosti, a zjistil jsem, že je to nejméně třetina z celkového počtu. Mnozí z vás si určitě říkají, že něco takového by u nás nemohlo fungovat, protože by se všichni na všechno vykašlali a koleje by do dvou let připomínaly smetiště. Já si naopak myslím, že by to fungovat mohlo. A to o nic hůře, než v Bavorsku či kdekoliv jinde.
Pokud totiž lidé budou pracovat na něčem, co se jich bezprostředně týká a budou provádět rozhodnutí typu „chceme si na patro pořídit další mikrovlnku nebo raději opravit sprchu?“, která ve svém důsledku ovlivňují jejich každodenní život a pohodlí, tak jde většinou apatie stranou. Jakmile se pak jednou zapojí v rámci komunity na koleji, je již mnohem větší šance, že budou ochotni a schopni něco dělat i mimo ni v rámci studentských organizací či studentské samosprávy. Koleje jsou samozřejmě jeden případ, ale podobný styl uvažování lze podle mého názoru uplatňovat i jinde. Dejme studentům větší možnost zapojit se, rozhodovat a samozřejmě i nést odpovědnost ve věcech, které se jich přímo dotýkají a jsou pro ně důležité a snadno uchopitelné. Pak se zvýší i jejich sounáležitost s univerzitou a ochota se aktivně podílet na jejím životě. Myslím, že řada zahraničních vysokých škol pro nás v tomto směru může být velkou inspirací.
Autor: Jiří Kohout