VR je dnes pojem rozšířený mezi širokou veřejností, většinou však spíše v souvislosti se zábavním průmyslem. Virtuální prostředí má však větší potenciál – mimo využití v architektuře, vzdělávání, armádě či kosmonautice má slibné výsledky také ve zdravotnictví.
Tam by v budoucnu nemusela jen trénovat chirurgy při simulovaných operacích, ale také pomáhat při rehabilitaci pacientům po těžkém úrazu či sloužit jako terapeutická pomůcka pro lidi trpící fobiemi. Ačkoli je terapeutické využití virtuální reality v mnoha ohledech ještě ve fázi výzkumu, začíná být jasné, že se bude jednat o nástroj budoucnosti, na kterém zřejmě bude lidské zdraví a léčebné metody do určité míry závislé.
V medicíně je již dnes inovativním nástrojem, jenž je testován ve velkém množství oborů zabývajících se širokou škálou zdravotních problémů, a jehož plošné rozšíření je mnohdy vcelku snadno představitelné, třebaže stále neuplatňované a plánované spíše do budoucnosti.
VR napříč odvětvími
Virtuální realita by mohla pomáhat například pacientům s chronickým strachem – v simulacích, jejichž náročnost na psychiku se postupně stupňuje, mohou překonat fobie z výšek, z mluvení před publikem či například posttraumatickou stresovou poruchu.
Využití této technologie také může prospět při léčbě či zmírnění příznaků schizofrenie, ale třeba i pomáhat s pochopením toho, které podněty a v jaké míře vnímají děti s autismem. Dalším uplatněním je trénink kognitivních funkcí, což by mohlo u stárnoucí populace pomoci oddálit nástup degenerativních poruch jako je demence či Alzheimerova choroba. S dalším využitím VR se počítá také při léčbě závislostí – pacient se ve virtuálním prostředí může lépe naučit odolávat alkoholu či hazardu.
Jsou to ale také čistě tělesné problémy, se kterými si virtuální realita ví rady. Například při léčbě tupozrakosti je možné za pomoci VR brýlí upravovat kvalitu sledovaných stimulů pro každé oko zvlášť, pacient tak začne více zapojovat nemocné oko sledující kvalitnější obraz.
Dalším příkladem jsou rehabilitace, které absolvují lidé po těžkých úrazech. Těm se věnují i v Rehabilitačním ústavu Kladruby. „Například měříme EEG u různých typů virtuálních zážitků, když je člověk ve výšce, když se tam objevuje nějaká barevnost nebo zvukové vjemy, a zjišťujeme, kterou část mozku to aktivizuje. A to slouží k tomu, abychom pak mohli vytvořit co nejlepší zážitek pro rehabilitace ve virtuální realitě,“ říká Jakub Stejskal, spoluzakladatel Asociace virtuální a rozšířené reality. V Rehabilitačním ústavu Kladruby inicioval výzkum, jež zkoumá možné terapeutické účinky virtuální reality například u lidí, kteří by při správné rehabilitaci mohli po úrazu znovu začít chodit. Možnost prostřednictvím VR brýlí opět zažít pocit, jaký máme při chůzi, totiž v mozku stimuluje zrcadlové neurony, díky nimž se člověk cítí, jako by chodil sám, i jen na základě pozorování chůze na videu. V kombinaci se zařízením stimulujícím skutečný pohyb je tedy virtuální realita možným nástrojem urychlujícím proces uzdravení.
Častým terapeutickým nástrojem je také avatar, tedy virtuální model uživatele, po němž může pacient s různými druhy motorických nedostatků opakovat pohyb, jenž mu činí problémy – toto testovali například lidé, kteří prodělali infarkt. „Tito lidé mají často asymetrickou chůzi, jedna noha zaostává za tou druhou, a jedním z cílů terapie je učinit jejich chůzi symetričtější a snížit tak riziko pádu,“ říká Christopher Rhea, profesor z oddělení kineziologie na UNC Greensboro.
Terapeutické využití VR:
VR je budoucnost, nikoli však vzdálená
V České republice, stejně jako jinde ve světě, v posledních letech roste zájem o virtuální realitu a její velmi všestranné využití. Přispívají k tomu také nejrůznější popularizační akce. „Virtuální a rozšířená realita je technologie, která je velice perspektivní, a bude se prosazovat jak v průmyslu, tak v lékařství, v dopravě, ve hrách i v našem osobnícm životě. Myslím si, že Česká republika má obrovskou šanci stát se jedním z lídrů těchto technologií,“ říká profesor Vladimír Mařík.
Ohledně medicínského využití VR je však třeba dodat, že není důležité to, aby se pacient zdokonalil ve virtuální hře jako takové, nýbrž aby se výsledky dosažené při terapii nakonec promítly do jeho chování v reálném životě. „Nyní už existují studie, které ukazují, že pokud někoho naučíme překonat virtuální překážky, ovlivní to, jak poté překonává reálné překážky. Máme tedy systém, v němž dokážeme „přeškolit“ chování přesně a zároveň bezpečně, a přenést jej do reálného světa,“ vysvětluje Christopher Rhea. „Virtuální realita už dávno není žádný futuristický nástroj, budoucnost našeho zdraví na ní možná bude závislá,“ dodává. Je tedy možné, že budeme schopni virtuální realitu, stále ještě nejvíce vydělávající v herním průmyslu, uzpůsobit ke zmírnění zdravotních problémů lidstva.