Politická trafika. Krásný libozvučný název. V člověku nejprve vyvolá představy o malém krámku s novinami, který je zaměřen na politicky motivovaná periodika. Skutečnost je však daleko více šedá, nebo až dokonce černá. Stává se instituce politické trafiky nástrojem korupce a nečistého politického boje? Nedostala se i v tomto bodě naše politická kultura za hranici zákona?
Trafiky za Josefa II.
Císař Josef II. využil státního monopolu na prodej tabáku a tabákových výrobků a nařídil, aby prodejny tohoto sortimentu byly přednostně přidělovány válečným invalidům. Měla to být forma určité hmotné kompenzace za ztráty utrpěné ve službě vlasti. Velkou popularitu těchto trafik zažilo mladé Československo po první světové válce, kdy tak dokázala nová republika zaměstnat stovky válečných mrzáků. Od těch dob se stalo sousloví „přidělit někomu trafiku“ synonymem pro dosazení dotyčného na nenáročné místo, jako kompenzaci za určitou službu.
Přenesený význam
Ovšem v politickém žargonu má trafika trochu odlišný význam. A už se nejedná o práci invalidů vydělávajících si na své živobytí prodejem tiskovin. Jde většinou o zcela zdravé politiky, kteří se za svoje „služby“ ocitli na výhodném místě, na kterém se příliš nenadřou a rozhodně si vydělají víc, než pouliční kameloti. Na první pohled to vypadá zcela nezávadně. Nějaký člověk prostě zasedne na manažerskou roli a bere za ně peníze. Jenže to by nebylo české politické prostředí, abychom se při popisování politických trafik nemuseli prohrabovat haldami hnoje politické kultury.
Kvalifikovaný trafikant
Nejprve si shrňme, jak taková politická trafika musí vypadat. Tak předně se musí jednat o státní sektor. Je to pochopitelné. Pokud jde o státní podnik, je běžné, že je plně ovládán politickými klikami. Do takového podniku je poměrně snadné dosadit nového trafikanta. Druhou věcí také může být, že osobu, pro kterou trafiku hledáme, by žádná soukromá společnost nezaměstnala.
Pokud najdeme pro kandidáta politické trafiky místo, pak náplň práce musí být co nejjednodušší a hlavně časově zcela nenáročná. Ale musí být zdůrazňována velká důležitost práce, kterou bude trafikant vykonávat. Je jedno, že je zcela bezvýznamná a pro organizaci zcela zbytečná. Zato odměňování musí být nadstandardní, většinou by měla platit nepřímá úměra, čím méně časově náročná, tím lépe hodnocená práce.
Jak je to v praxi?
Teď už víme, co je politická trafika a jak by měla vypadat. Můžeme přistoupit k dalšímu kroku a nastínit profil kandidáta na takové místo. V prvé řadě bych chtěl zdůraznit, že v tomto případě osazování volného pracovního místa v žádném případě nerozhoduje odbornost, vzdělání, nebo praxe, tedy běžné předpoklady pro uchazeče o zaměstnání. Zde se jedná hlavně a přednostně o známosti. Dejme si pár příkladů, jak to s politickými trafikami chodí.
Za průšvih do zlatého ústraní
Nejčastější příklad vypadá asi takto. Politik se dopustí nějakého veřejností odsouzeníhodného chování. Pro stranu je jasné, že tento činitel se musí stáhnout z veřejného života, avšak má kolem sebe spoustu kamarádů, kteří na výhodných politických pozicích zůstávají, a v této chvíli začíná platit pravidlo „klubu kočičí pracky“ a svého nehodného kamaráda uklidí na nějakou vhodnou dobře placenou pozici. V nejvyšších sférách se jedná hlavně o správní rady státních podniků a na regionální úrovni se může z takového politika stát ředitel knihovny, gymnázia nebo dokonce nemocnice.
Pro vysloužilé vojáky
Další trafiky se otevírají pro zasloužilé politiky. Takový politik několik let pracuje ve veřejných funkcích, až ho mají voliči plné zuby a po několika mandátech ho už nezvolí. Takový člověk je svojí stranou většinou podržen a je mu spěšně nalezena útulná trafika tak, aby neměl žádné existenční potíže a jako v minulých letech se i nyní moc nepředřel.
Za službičku ke zlatému korytu
Poslední skupinou jsou trafikanti, kteří obdrží svá výhodná místa jako protislužbu. Ta může mít nejrůznější podobu. A tu se dostáváme poprvé k hraně zákona. Předchozí formy udělování trafik jsou sice morálně bahenní, ale nejsou protizákonné a vcelku běžné. V tomto případě se však může jednat o zvláštní formu korupce. Může se například stát, že proti schválení určitého nařízení se postaví kamarád ze strany. Vedení se pak uchýlí k formě podplácení, nabídne rebelovi za podporu návrhu zákona či nařízení odměnu ve formě výhodné trafiky, a to ihned, nebo po skončení jeho veřejného mandátu. A zde to už naplňuje formu trestného činu úplatkářství. Tím se proviní nejen ten, kdo trafiku nabídnul, ale také ten, kdo ji přijal.
Za výsluhy ředitelem knihovny
Některé trafiky si teď přiblížíme v případech z reálného světa. Na podzim minulého roku se uvolnilo místo ředitele krajské knihovny v určitém kraji. Po dohodě dvou vládnoucích levicových stran byl bez výběrového řízení jmenován do čela knihoven jistý pán, který právě končil svou politickou dráhu. Jasná trafika za výsluhy. V tomto případě se jedná o lehčí formu, neboť tento pán jako dlouholetý pedagog má přeci jenom ke knížkám blízko a dá se říci, že má i určitou praxi. Jediným problémem bylo jeho jmenování bez výběrového řízení.
Alkoholik v čele nemocnic
Nádherným příkladem uklizení nedůvěryhodného politika do trafiky je nejmenovaný poslanec jedné pravicové strany. Tento bývalý poslanec měl za dobu svého mandátu potíže s alkoholismem, a když byl vyhozen ze zmiňované strany, zachránil si politickou kariéru přestupem do jiné politické strany. Po skončení poslaneckého mandátu byl s pomocí svých přátel dosazen na místo ředitele středočeské pobočky opět nejmenované zdravotní pojišťovny. V jeho případě ho však dostihly boží mlýny a v minulém roce byl zatčen a obviněn v kauze exhejtmana Ratha.
Svědomí na prodej
Na konec jsem si nechal případ, který je otřesný svou obludností a velmi názorně dokládá to, jak se u nás „dělá“ politika a za co stojí ti, kteří v ČR vytvářejí politickou kulturu. A zároveň dokládá třetí formu politické trafiky, a sice odměnu za protislužbu.
Politická sféra na konci minulého roku žila bojem vládní koalice o schválení tzv „daňového balíčku“, se kterým nakonec vláda dokonce spojila svou existenci. Nečekaně se proti tomuto zákonu postavila trojice dnes už bývalých poslanců ODS. Ti zůstávali ve svých postojích silní a vše vypadalo na pád vlády. Ale doslova v hodině dvanácté se dohodli s premiérem a zároveň předsedou ODS Petrem Nečasem na tom, že aby zachránili vládu, vzdají svého mandátu a nově jmenovaní poslanci pak daňové změny podpoří.
Z dálky to vypadá na fér hru. Trojice poslanců nechce slevit ze svého přesvědčení a zároveň nepotopit stranu, a tak dobrovolně ustoupí do pozadí. Jenže nezapomínejme, že jsme v České republice a čest v politice rozhodně nehledejme. Odměnou za jejich vstřícný krok totiž jsou, nebo budou trafiky a to ne lecjaké. Ivan Fuksa byl jmenován ředitelem Českého Aeroholdingu, pod jehož křídla spadá nic menšího než Letiště Praha nebo České aerolinie. Jakou odměnu musí takovýto manažer pobírat si lze jen těžko představit. Další rebelant, Marek Šnajdr, pak usedl v dozorčí radě státní firmy Čepro. Že by takovou cenu mělo svědomí?
Překročil premiér Nečas zákon?
Z výše uvedeného plyne, že jmenovaní bývalí poslanci se vzdali mandátu, a umožnili tak schválení daňového balíčku až za slíbenou odměnu ve formě politické trafiky, a tudíž se dali uplatit. Stejný názor má i známý advokát Václav Láska, který z tohoto důvodu na trojici rebelujících poslanců a na premiéra Nečase podal trestní oznámení.
"Ze sledu událostí je zřejmé, že jmenovaní poslanci nedostali své posty pro své odborné znalosti a schopnosti, nýbrž jako "protihodnotu" za vzdání se poslaneckého mandátu“, píše Láska v oznámení. Můžeme se tak dočkat velmi zajímavého pokračování této kauzy.