Jiří Kohout je Ph.D. studentem fyziky plazmatu a tenkých vrstev na Západočeské univerzitě v Plzni, redaktorem Dioné a mluvčím České studentské unie. Dlouhodobě se zabývá problematikou českého vysokého školství. Zeptali jsme Jirky na jeho názor na české vysoké školství.
Jirko, české vysoké školství má vedle svého nepochybně velkého potenciálu i řadu problémů a slabin. Které z nich si zaslouží pozornost především? A mají tyto jednotlivé problémy nějakou obecnější souvislost?
Určitě je možné v této souvislosti mluvit o absurdních situacích, kdy díky způsobu akreditací existence některých kateder či dokonce fakult doslova stojí a padá s jedním docentem popř. profesorem, který titul získal někdy v hlubokém dávnověku za podmínek ani zdaleka neodpovídajících současným standardům. Tito lidé si jsou své prakticky neotřesitelné pozice bohužel většinou velice dobře vědomi a často hned v zárodku zardousí jakoukoliv iniciativu, jež by mohla vést ke změně desetiletí zaběhnutého systému. Je možné psát o akademicích, kteří práci na vysoké škole (či rovnou několika vysokých školách) berou jako příjemný přivýdělek, který je třeba odbýt bez zbytečné námahy.
Určitě je možné zmínit i studenty, kteří tyto vyučující paradoxně hodnotí jako ty nejlepší, protože po nich nic extra nechtějí a jsou tudíž relativně nejmenšími překážkami při honbě za titulem, jenž je jediným cílem jejich vysokoškolského studia. Případně lze na konkrétních případech ukazovat nesmyslnost a účelovost řady státem obodovaných a následně finančně ohodnocených „vědeckých výsledků“, jichž by byl schopen dosáhnout bez větší námahy trochu šikovný řemeslník bez úplného středoškolského vzdělání (platí to např. pro některé tzv. funkční vzorky, s nimiž se v posledních letech v české vědě doslova roztrhl pytel).
Na druhé straně by pochopitelně bylo možné vypíchnout mnoho případů, kdy některá pracoviště (podle mého názoru do určité míry navzdory systému) fungují velice dobře a dosahují řady mezinárodně uznávaných výsledků.
Myslím si však, že mnohem důležitější než samotné výše popsané jednotlivé negativní projevy se je třeba zaměřit na podstatu věci. Tu spatřuji především v tom, že české vysoké školství fatálně postrádá schopnost uplatňovat jisté, zákonem nebo nějakou vyšší autoritou přímo nevynucené, obranné mechanismy proti šlendriánu.
Situace v oblasti pedagogické činnosti někdy nápadně připomíná to, s čímž jsem se kdysi setkal na těch nejproblémovějších učilištích – vyučující a studenti uzavřou nepsanou dohodu, podle níž ti první nic moc nechtějí a ti druzí je za to nijak nadměrně neobtěžují a nezlobí. Učitelé se tak vedle samotné pedagogické práce mohou věnovat vedlejším aktivitám (např. fakultnímu politikaření) a studenti se dostanou bezbolestně k vysněnému titulu. Všichni o podobných případech velice dobře vědí, ale jen velice často proti nim někdo vystoupí. Proč také, je to přece pro obě strany velice výhodné. Pokud si náhodou někdo dovolí protestovat, je vnímán jako narušitel, a obě strany se velice rychle postarají o to, aby zmlkl.
Úplně stejná situace je často i ve vědě. Po zavedení systému hodnotícího určitým bodovacím systémem dosažené výsledky se samozřejmě našlo dost těch, kteří začali hledat skulinky a následně vykazovat naprosté nesmysly, za něž by se každý trochu sebedbalý akademik měl stydět. Ovšem bodový a následně i finanční efekt je jasný a odborná komunita tyto lidi v řadě případů nezavrhuje, naopak snad je někdy dokonce obdivuje za to, jak dokázali ten ošklivý systém pěkně „občůrat“ bez toho, aby se nějak moc nadřeli.
Jestli někde spatřuji zásadní rozdíl mezi českým vysokým školstvím a tím, co je běžné na západ od nás, není to v kvalitě těch nejlepších pedagogů či studentů. Myslím si, že v tomto kritériu se dokážeme ve většině případů prestižním univerzitám celkem slušně vyrovnat. Problém vidím spíše v tom, že šlendrián zcela běžný v některých segmentech českého vysokého školství by tam v nějakém signifikantním rozsahu nemohl existovat. Jeho původci by se totiž velice rychle se zlou potázali. Spíše než kvůli překročení nějakého nařízení by to bylo díky silně negativní reakci svých kolegů.
Otázka je samozřejmě, co s tím? Pomohlo by hojně diskutované zavedení finanční spoluúčasti studentů? Argument pro je, že studenti si budou vážit svých peněz a budou za ně chtít kvalitní vzdělání. Ovšem může to dopadnout také tak, že za ně budou místo kvalitního vzdělání chtít především titul, a díky tomu, že přece zaplatili, si budou na jeho co nejvíce bezpracné získání dělat ještě větší nároky než dosud. Všechno je to totiž o způsobu uvažování, a to se nezmění, dokud si nebude společnost nucena přiznat, že titul bez odpovídajících znalostí a dovedností má přibližně stejnou hodnotu jako role toaletního papíru. Bohužel samotná státní správa dělá často, na rozdíl od většiny soukromého sektoru, vše proto, aby přesvědčila lidi o přesném opaku.
Jinak tomu není ani ve vědě. Pokud bude obecně uznáváno pravidlo, že dovoleno je vše, co zhruba odpovídá nastavenému systému a cílem je se do něj vejít tak, aby z minima námahy šlo vytěžit maximum finančních prostředků naprosto bez ohledu na úroveň předložených výsledků, nic se nezmění. Nepochybuji o tom, že někteří lidé dokáží zneužít v podstatě jakýkoliv v naší zemi prosaditelný systém hodnocení vědeckých výsledků. Zase jde spíše o to, aby dotyčnému bylo jasné, že publikování nesmyslů za účelem obohacení sebe a vlastního pracoviště není důvodem k obdivu, ale k odsouzení majícímu za následek nenapravitelně poškození jeho renomé v odborné komunitě.
Suma sumárum, to nejdůležitější je podle mě co nejvíce působit na to, aby na vysokých školách bylo prostředí umožňující jasně pojmenovat a odsoudit šlendrián bez toho, aby aktér reálně riskoval zařazení na „black list“ a jistotu, že si v příslušném oboru v ČR již ani neškrtne. Musíme se znovu zamyslet nad tím, co je normální a co už je v chování člena akademické obce silně za hranou. Jedině tak máme šanci využít obrovský potenciál českého vysokého školství a dostat jej na úroveň, kterou by si nepochybně zasloužilo. Neustále diskutované reformní zákony (ve své podstatě jdou podle mě správným směrem a jejich tvůrci mají moje sympatie) mohou v optimálním případě tento proces stimulovat a urychlit, ale v případě jejich neopatrné realizace mohou klidně vést k přesnému opaku. Sami o sobě jeho zvládnutí však docela určitě nezaručí. To je jen a pouze na nás.
Jiří Kohout je Ph.D. studentem fyziky plazmatu a tenkých vrstev na Západočeské univerzitě v Plzni. Je redaktorem studentského informačního serveru Dioné a zároveň mluvčím České studentské unie (ČeSU). Má zkušenosti s působením na různých pozicích v samosprávě vysokých škol (akademických senátech, Studentské komoře Rady vysokých škol).