Vystudoval Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou na ČVUT, obor fyzikální elektronika, a teď je z něj vedoucí partner auditního oddělení společnosti Deloitte. Martin Tesař je důkazem toho, že nic není nemožné. Příští rok to bude dvacet let, co přišel k auditu jak slepý k houslím, ale práce ho i po takové době stále baví.
Pane Tesaři, první otázka je asi jasná. Jaká byla Vaše cesta z ČVUT do společnosti Deloitte?
Jednou, ke konci svého inženýrského studia, jsem se byl podívat na veletrhu pracovních příležitostí. Proběhlo mnoho krátkých rozhovorů se zástupci firem, ale nic nadějného jsem nezaznamenal. Vrátil jsem se tedy na kolej a dál veletrh neřešil. Asi po dvou týdnech mi přišel dopis z Deloitte s pozvánkou na pohovor. Ani jsem si nepamatoval, že bych se s někým z Deloitte bavil. Tenkrát měli sídlo nedaleko od naší fakulty, tak jsem si řekl, že se tam půjdu na chvíli podívat. Odcházel jsem ve večerních hodinách s návrhem pracovní smlouvy v kapse. V té době jsem se hlásil na doktorandské studium, které jsem kvůli práci „na rok“ přerušil… příští rok to bude dvacet let.
To je opravdu dlouhá doba, baví Vás to ještě?
Těch dvacet let vám bude znít stereotypně, ale mně přišlo, jako bych pracoval pro různé zaměstnavatele. Dva roky ve Washingtonu, práce na projektu v Srbsku, časté cesty do Polska, na Slovensko.
Také jste určitě prošel nějakým kariérním postupem. Jak má vlastně Vaše společnost nastavené podmínky pro kariérní postup?
První rok jsem byl asistentem auditora a potom jsem klasicky stoupal až na současnou pozici vedoucího partnera v auditním oddělení. Každý půlrok pořádáme hodnotící meetingy, kde všichni dostáváme zpětnou vazbu. V případě, že plníte své povinnosti dobře, je kariérní postup jistý. Z pozice asistenta na pozici manažera se každý schopný člověk dostane za zhruba šest let.
Mluvíte tu o šesti letech. Jak dlouho u Vás nejčastěji zaměstnanci zůstávají?
To je hodně individuální. V rámci kariérního postupu v Deloitte je podle mě několik zlomových období, kdy se člověk zamýšlí nad svojí budoucností a hodnotí minulost. Prvním z nich je pozice Senior, kdy za sebou máte 3 – 4 roky a dokážete vést tým u klienta, hodně pracujete, cestujete a stále studujete. Jde o hodně vysilující období, a proto i o první vlnu občasných odchodů. Dalším je pozice manažera. V té době je člověk ve firmě tak 6 - 8 let, má už jistý skill set, cestuje téměř neustále a přibývá mu další a další zodpovědnost. Poslední z těchto zlomových pozic je dle mého názoru senior manažer, který se rozhoduje, jestli chce ve firmě zůstat dlouhodobě a stát se třeba partnerem nebo ředitelem, nebo jestli se už z pohledu získaných zkušeností nemá kam dál posouvat a odejde.
To zní hodně náročně. Jak to noví zaměstnanci zvládají?
Pro spoustu lidí je to první reálné zaměstnání, což je obrovský rozdíl v porovnání s brigádou při studiu, která vám sice umožní mít hezké kapesné, ale prioritou číslo jedna je stále škola. Nejdříve člověka nabíjí obrovské nadšení z toho, že byl vůbec na pozici přijat. Později, když nadšení opadne, se nejvíce projeví důvod, proč k nám člověk nastoupil. Jestli za cílem vydělat si nebo se něco naučit. Ti druzí zvládají dobře, první zmíněná skupina mívá problémy.
Vaše pracovní doba musí být dost proměnlivá. Jak se mění v průběhu roku?
Práce v jakékoliv servisní firmě není o osmihodinové pracovní době. Často slýchám „přesně takovou práci hledám“, ale mnoho lidí neví, co říká. Sejdou se vám třeba dva různé projekty se stejnými deadliny, některý den musíte být v práci do večera, něco udělat o víkendu atd. Není to ale tak, že by byl člověk permanentně v práci, je to nárazové.
Množství práce v jednotlivých měsících je každým rokem přibližně stejné a je důležité se podle toho zařídit. V lednu, únoru, březnu i dubnu je vždy práce hodně, takže člověk dopředu ví, že nemá cenu si plánovat týdenní dovolenou, protože by na ni stejně nemohl jet. Naopak v létě není těžké si domluvit volno třeba i na měsíc a procestovat pořádný kus světa.
Zvládáte nějak přiměřeně zkombinovat Váš osobní život s prací? Aneb co Vaše work-life balance?
Mám dvě děti, mám své koníčky, a tak dále, takže moje práce s osobním životem určitě dohromady jde. Ano, kolikrát se rodina uloží ke spánku a já ještě zapínám počítač a něco dělám, ale rozhodně to není tak, že bych u toho sakroval. Žádné negativní emoce.
Tím chcete říci, že se i po těch téměř 20 letech ve firmě stále učíte?
Audit má nálepku práce, kde jde jenom o razítko, kontrolování faktur, zda je na nich datum, částka atd. – ano, to vše se v auditu kontroluje – ale zároveň je nutné porozumět byznysu klienta. Nikdy nedojdete do stavu „všechno vím, všechno znám“.
Co je podle Vás na auditu nejsložitější?
Musíte umět porozumět drobnému detailu, ale také se ve stejnou chvíli posunout do nadmořské výšky 8 000 metrů a vidět firmu shora. Musíte se umět bavit o detailním technickém problému s účetními a ve stejný okamžik umět pomoci rozhodnout o strategii a budoucnosti firmy.
Studenty bude jistě zajímat, jaká je Vaše představa ideálního kandidáta na pozici asistent auditora?
Ideální kandidát se nebojí zakousnout do problémů a situací, které dřív neřešil, má drive, chce něčeho dosáhnout, nebojí se učit a dokáže spolupracovat v rámci týmu i s klientem. Musí se dokázat efektivně dostat z bodu A do bodu B bez ohledu na to, kolik mu to zabere času. Důležitý je i rozhled a umění zachovat si v každé situaci zdravý selský rozum.
Stále častěji slýchám důraz na týmovou spolupráci…
Jistě, protože ať už ve velké čtyřce děláte cokoliv, jste téměř vždy členem nějakého týmu.
Ve Vašem výčtu jste nezmínil žádné odborné znalosti, je to proto, že nejsou důležité?
Na začátku po člověku nechceme, aby dokonale ovládal účetnictví a ekonomii. Účetnictví není úplně raketová věda, je to jen o pochopení základních principů. Hlavní je mít chuť se vše rychle doučit, to mějte vždy na paměti.