Zvýšené výdaje zdravotnického systému mají milionáři nově zaplatit v Argentině. V Evropské unii i Velké Británii se zatím o dani z majetku a aktiv debatuje převážně v akademických kruzích.
Daň z bohatství v minulosti většina zemí starého kontinentu zrušila. Dodnes se v určitých formách aplikuje jen ve třech evropských státech: Norsku, Španělsku a především Švýcarsku, kde představuje kolem 3,5 % ze všech daňových příjmů státu.
V zemi helvétského kříže sazba daně roste progresivně s výší majetku a liší se podle kantonu. Nejvyšší, asi jednoprocentní roční sazbu, platí obyvatelé Ženevy z bohatství přesahující hodnotu v přepočtu 240 milionů korun. Obyvatelé alpské země musí podobně jako v ostatních zemích odvádět poplatky z vlastnictví nemovitosti, ale také obchodních aktiv či pojistek. Základ daně bývá krácen pouze o dluhy.
Daněmi proti koronaviru
V rámci Evropské unie se tímto způsobem financování nákladů krize zabývá Centrum pro výzkum ekonomické politiky. Odkazují na případ úspěšného oddlužení Německa po konci druhé světové války. To se na rozdíl od Francie a Británie své dluhy nerozhodlo umořit vysokou inflací, ale právě s pomocí daně z bohatství postupně splácet. Dnes by tak podle americko-britského týmu vědců mohla organizace splatit dluhy vzniklé pandemií za 10 let, pokud by 1% sazbou zdanila bohatství lidí přesahující v přepočtu 52 milionů korun. Ovšem je nutné podotknout, že Brusel nemá na celoevropské stanovení daní potřebnou legislativní oporu.
O rozvíjení podobného systému zdanění se dnes snaží Argentina. Jihoamerická země zmítaná ekonomickými problémy chce přenést část nákladů způsobené pandemií koronaviru na nejmajetnější občany. Daň se týká asi jen 12 tisíců Argentinců, kteří jednorázově zaplatí 3,5 % ze svého bohatství nad asi 54 milionů korun v Argentině, 5,25 % z majetku a aktiv mimo zemi.
Pomoc chudým, nebo krok proti ústavě?
Zmiňované návrhy jistě vzbuzují kontroverzi. Kritici milionářskou daň přirovnávají k praktikám totalitních ideologií či ke znárodňování, ke kterému po konci posledního světového válečného konfliktu přistoupily státy napříč celou Evropou. „Zvýšení daní bohatým sice nejprve vede k vyššímu inkasu státu, které lze přerozdělit chudým. V dalším sledu se ale projeví nižší motivace k inovacím,“ uvádí na svém Twitteru ekonom Lukáš Kovanda.
Navíc zkušenosti zemí, kde k dani z bohatství legislativci přistoupili, ukazují třeba na případu Francie na dva základní problémy: obtížné ohodnocování majetku a tzv. odliv mozků, kdy vzdělaní lidé opouštějí svoji rodnou zemi. Na druhou stranu, právě zrušení daně z bohatství prezidentem Macronem vyústilo v roce 2018 k masivním protestům Hnutí žlutých vest.
Britští vědci na unijní vlně
Stejně jako v případě Unie, financování zvýšených nákladů na zdravotnictví z kapes majetnějších navrhuje Komise pro daň z bohatství také ve Velké Británii. Ekonomové se ve své zprávě shodují, že zavedení nové daně zatíží ekonomiku nejméně – naopak lidé v horní příjmové vrstvě svým častějším utrácením mohou hospodářství stimulovat.
„Často se mluví o tom, že jediná cesta, jak skutečně zvýšit výnosy z daní, představuje zvýšení daně z příjmu, nárůst pojistné sazby nebo daně z přidané hodnoty. To jednoduše nepřipadá v úvahu,“ připomíná politická úskalí zvyšování daní jeden z autorů studie Arun Advani z Warwické univerzity. Vědci proto navrhují zavést 1% sazbu z majetku po omezenou dobu pěti let pro jednotlivce se jměním v přepočtu asi 14,5 milionu korun. Takové zvýšení daně by pak nahradilo například příjmy vzniklé hypotetickým nárůstem daně z příjmu o devět procentních bodů.
zdroj: Centrum pro výzkum ekonomické politiky