V Indonésii nedávno poklesl počet lidí, kteří žijí pod hranicí chudoby, poprvé pod 10 procent. Přesto je chudoba v této zemi stále palčivým problémem. V přetrvávání chudoby přitom hrají významnou roli kulturní zvyklosti, podle nichž chudí odevzdaně přijímají svůj osud a nesnaží se ho zlepšit.
Indonésie, největší ostrovní země světa s více než čtvrtmiliardou obyvatel, stále bojuje se všudypřítomnou chudobou. Je to pro ně tíživý problém, i když počet chudých pozvolna klesá. V loňském roce 2018 poprvé v historii snížili míru chudoby v zemi na jednociferné procento. V září 2018 žilo v Indonésii oficiálně pod hranicí chudoby 9,66 procent obyvatel. To odpovídá přibližně 25 milionům chudých lidí.
Indonéské úřady se snaží chudobě čelit, jak na odlehlých územích, tak i v městských slumech, například distribucí finanční i jiné pomoci, například poukazů na zdravotní péči nebo potraviny. Obzvláště v některých provinciích Indonésie je ale chudoba stále rozšířená.
Americký antropolog Clifford Geertz je přesvědčený, že chudoba v Indonésii úzce souvisí se sociálními a kulturními sklony zdejších chudých lidí se o vše dělit. Zní to zvláštně, ale například na Jávě právě ti nejchudší lidé sdílejí své omezené zdroje se svými příbuznými. Čím více příbuzných mají, tím jsou rodiny chudší.
Podle nedávného výzkumu indonéských vědců, hraje kultura stále zásadní roli v udržování chudoby, především na Jávě. Ukazuje se, že největší překážkou ve snaze vymýtit chudobu je to, že lidé fatalisticky přijímají svůj osud a nesnaží se ho nijak zlepšit. Vědci se pomocí dotazníků vyptávali 1 198 obyvatel Jávy z provincií Banten a Yogyakarta, a také udělali detailní pohovory ve 20 vytipovaných domácnostech.
Výsledky výzkumu ukázaly, že právě fatalistické sklony obyvatel jsou z valné části příčinou, proč setrvávají v chudobě. Mnoho ze zdejších chudých věří, že je to jejich osud, s nímž se nedá nic dělat. Vychází to z jejich životní filosofie. Taková víra sice chudé lidi posiluje a pomáhá jim zvládat těžký život, zároveň ale vede k odmítání toho, že jsou chudí. Jsou přesvědčeni, že součástí jejich údělu je příjem sociální pomoci i pomoc v rámci rodiny.
Důsledkem toho jsou poněkud tragikomické obtíže místních úřadů, které mají problém bojovat s chudobou, protože například nemohou najít žádné příjemce pomoci pro chudé. Chudí lidé se totiž často za chudé nepovažují a pomoc úřadů aktivně nevyhledávají. Z výzkumu rovněž vyplynulo, že příčin chudoby bývá více a v jednotlivých provinciích Indonésie se tyto příčiny mohou lišit. Vědci doporučují, že by indonéské úřady v boji s chudobou neměly řešit jenom ekonomické problémy, ale i sociální a kulturní otázky.
Zdroj: The Conversation