Co se týká společné evropské měny, je celá společnost (nejen česká!) rozdělena na dva nesmiřitelné tábory: „euroromantiky“, zastávající pozici na barikádě „proeurovskou“, a „euroskeptiky“ – ti naopak euro odmítají. Proč dochází k takové diferenci?
Co to vlastně je „Evropská měnová unie“ neboli eurozóna?
Jedná se o uskupení států (v současné době je jich již 18), na jejichž území je oficiální měnou Euro, a o měnovou politiku daného státu se nestará centrální banka státu, ale Evropská centrální banka (ECB) sídlící v německém Frankfurtu nad Mohanem. Společnou měnovou politiku provádí ECB od 1. ledna 1999 a v hotovostní podobě se můžeme s eurem setkávat od 1. ledna 2002. I přes obrovské turbulence evropských států vstoupilo do eurozóny zatím jako poslední (k 1. lednu 2014) Lotyšsko. V ČR by dle odhadů mohlo být euro přijato nejdříve v horizontu okolo roku 2020.
Ano?
Důležitým faktem je, že při vstupu do Evropské unie jsme se jako Česká republika k přijetí Eura zavázali. A neméně důležitý je dovětek: ale není řečeno v jakém časovém horizontu. Nespornými výhodami vstupu jsou atributy jako: odstranění nebo alespoň razantní snížení transakčních nákladů, odstranění nejistoty z fluktuace směnných kurzů, rozvoj vzájemného obchodu členských států nebo také využívání eura v mezinárodním obchodě. „Euroromantikové“ stále omílají argument, že pokud nebudeme prohlubovat integraci, jako to dělá majoritní část států evropského uskupení, budeme se ocitat na okraji celé Evropské unie, což povede i k hospodářským důsledkům. Opravdu to tak je? Připadají vám země jako Velká Británie, Švýcarsko či Švédsko zkoušeny těžkými ranami osudu bez eura? A proč jít s „proudem“? Ne nadarmo se říká, že jen mrtvé ryby plavou s proudem.
Ne?
Vždyť ale ani Němci, Rakušané nebo Belgičané se nemají špatně! Co je tedy hnacím motorem „euroskeptických“ hlasů? Jednoznačně je to argument nesourodosti hospodářských cyklů, jenž nevhodná monetární politika může vyvézt do větší destabilizace. Nehledě na obrovskou kulturní, i když ta se v dnešním globalizovaném světě postupně umazává, ale hlavně jazykovou diferenci. Leč stojí v dáli jakási vize mystických „Spojených států evropských“, jazyková otázka jednotlivých roztříštěných států v Evropě je opravdu silným destabilizujícím aspektem, který stojí i za dalšími důležitými fundamentálními prvky takového uskupení, jako je například fluktuace pracovní nabídky (v ekonomickém slova smyslu) v rámci regionů. Osobně si nedovedu představit odstěhovat se za prací třeba do Bulharska – naproti tomu flexibilita této oblasti v USA problém není nebo se vyskytuje pouze v marginálních situacích. Největšími riziky vstupu do eurozóny je ztráta možnosti provádět autonomní měnovou politiku a asymetrické šoky kroků ECB („ladí“ měnová politika potřebná v Německu s potřebou určité měnové politiky v krizí zasaženém Řecku?).
Na kterou stranu se tedy přiklonit? Snad se ještě podívejme na malou komparaci zemí s vlastní měnou a jejich velmi blízké sousedy s vlastní měnou, ať si vytvoříme ucelenější obraz. Petr Sklenář, analytik J&T Banky, v Hospodářských novinách upozorňuje na porovnání Švédska s Finskem. Finská ekonomika v deseti letech předcházejících přijetí eura rostla průměrným tempem 1,7% a švédská ve stejném období tempem 1,5%. Po roce 1999 (přijetí eura ve Finsku) se Finové posunuli na průměrnou růstovou hodnotu 2%, ovšem Švédové poskočili na 2,5%. Jako druhý příklad využívá Sklenář Česka a Slovenska. Slovenská ekonomika rostla před přijetím eura průměrně o 5,3% a česká pouze o 3,6%. Po přijetí eura Slovenskem (+ udeření finanční a následně dluhové krize) se průměrné tempo snížilo na hodnotu 1% a české na -0,3% (náskok Slovenska se tedy snížil takřka o čtvrtinu). Zdá se tedy, že odpověď na otázku přijetí či nepřijetí se spíše nachází na rovině principiální a rovina ekonomická zde hraje minoritní roli.
Autor: Lukáš Sokol