Čeští studenti mají od sametové revoluce obrovský a ve světě unikátní vliv na prakticky všechna významná rozhodnutí vysokých škol. Ať je to volba rektora, schvalování rozpočtu či vnitřních předpisů vysoké školy. Děje se tak prostřednictvím akademických senátů, kde je ze zákona třetinové až poloviční zastoupení studujících.
Všechno přitom nasvědčuje tomu, že situace zůstane prakticky nezměněna i po případném schválení v současné době diskutované novely vysokoškolského zákona. Ostatně jakékoliv snahy, které mohou být interpretovány jako omezení vlivu studentů na některá rozhodnutí vysokých škol, jsou zastánci současného modelu okamžitě chápány jako útok na akademické svobody a důvod k protestům. Za sebe musím říct, že jako bývalý dlouholetý akademický senátor jsem byl rovněž velkým zastáncem současného způsobu řízení a o případném omezování vlivu senátu a jeho studentské části na některé věci jsem nechtěl ani slyšet.
Tento názor jsem poněkud upravil po absolvování stáže na jedné z univerzit v sousedním Bavorsku, kde jsem si uvědomil, že silná pozice studentů na vysoké škole (ta je podle mě potřebná a správná) nemusí zdaleka být závislá na tom, kolik mají hlasů v tom či onom orgánu. Ve mnou uváděném případě byl v mocné šestnáctičlenné radě univerzity tvořené externími i interními členy jediný student. Přesto zde byl vliv studujících prakticky všudypřítomný a mnohdy dosahoval úrovně z českého pohledu zcela nezvyklé. Projevoval se především v oblastech studentům přirozeně blízkých, jako třeba fungování kolejí, které byly jimi v podstatě zcela spravovány. Většina místních studentů se zajímala o dění kolem sebe a velmi silnou pozici měly i nesčetné studentské organizace. Ostatně i zdejší volby do studentského konventu byly skutečně zážitkem jak z pohledu bezvadné organizace a informovanosti, tak i z hlediska velice intenzivní volební kampaně. Skutečně nesrovnatelné s poměry typickými pro řadu českých vysokých škol, kdy se o volbách prakticky nemluví, je problém vůbec sestavit kandidátku a nakonec přijde hlasovat jen pár kamarádů těch, kteří na kandidátce figurují.
Často se mluví o tom, že silné zastoupení studentů v senátu majícím co možná největší pravomoci je jedinou cestou, jak efektivně hájit jejich zájmy. Můžeme si však položit otázku, co je vlastně obecným zájmem studentů. Zástupcem studujících v senátu může být devatenáctiletý kluk, kterému sotva oschla barva na maturitním vysvědčení, nebo také jeho učitel, student 6. ročníku doktorského studia a zaměstnanec rektorátu v jedné osobě. Jaký je společný zájem těchto dvou lidí snad vedle toho, aby jim dobře vařili v menze? V posledních letech je pěkně vidět, jak na školách, kde nemají oddělené volby pregraduálních a postgraduálních studentů, doktorandi postupně získávají převahu nad ostatními studenty. V senátu pak tito lidé působí často spíše jako zástupci svých kateder než jako zástupci studujících.
Je nesporné, že studenti v senátech mnohdy odvádějí skvělou práci, která je silně nedoceněná. Na druhé straně nejsou bohužel ojedinělé ani případy, kdy se studentské části senátů stávají předmětem mocenského boje na škole. Například dojde k tomu, že skupina akademiků díky mobilizaci svých studentů dokáže ovládnout senát a následně v podstatě i celou instituci. Ve chvíli, kdy chodí volit mnohdy jen několik procent studentů, není vůbec těžké něco takového zaranžovat. Požadavek minimální účasti pro platnost voleb byl před několika lety ze zákona vypuštěn, a tak se může vyplatit zorganizovat hlasování pěkně v tichosti, aby se o něj nikdo moc nezajímal a do senátu zasedli předem pečlivě vybraní studenti loajální k vedení.
Jak zabránit podobným situacím, kdy se studenti díky své apatii paradoxně stávají nástrojem k udržení stávajících poměrů na škole a brzdou potřebných změn? Jedinou možností je zvýšit jejich zájem o dění kolem sebe, což však určitě nejde udělat ze dne na den. Myslím si však, že vhodnou cestou by vedle všemožné podpory rozvoje studentských aktivit bylo dát voleným zástupcům jasné a pro běžného studenta srozumitelné pravomoci v oblastech studentů se přímo dotýkajících. A to i za cenu toho, že by měli přijít o současnou možnost zásadním způsobem ovlivňovat věci studenty do značné míry přesahující. Je ostatně zajímavé, že studenti sice ze zákona spolurozhodují o miliardovém celkovém rozpočtu univerzity, do jehož tvorby stejně často ani nevidí, ale poté nedokáží přímo ovlivnit například to, jaké studentské akce škola finančně podpoří či jaké typy nápojů jsou jim k dispozici v menze. Jednoduše si myslím, že někdy méně znamená více a ztratit moc, která je mnohdy využívána pouze formálně, anebo v horším případě dokonce zneužívána, nemusí vůbec znamenat oslabení pozice. Bohužel změny v této oblasti se asi ještě dlouho nedočkáme…
Jiří Kohout
Jiří Kohout je Ph.D. studentem fyziky plazmatu a tenkých vrstev na Západočeské univerzitě v Plzni. Jako redaktor tamního studentského informačního serveru Dioné se zabývá mimo jiné problematikou českého vysokého školství. V minulosti působil na různých pozicích v samosprávě vysokých škol, nyní je tiskovým mluvčím České studentské unie.