Toto heslo razí Mgr. Radek Seifert, pracovník Střediska pro podporu studentů se specifickými potřebami ELSA na pražském ČVUT a lektor na fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské, kde učí volitelný předmět Asistivní technologie, o kterých si s námi popovídal. Tyto technologie bohužel i nadále zůstávají na pozadí lidské mysli, proto je důležité si je představit a ulehčit tak integritu těm, kteří zrakovým postižením trpí.
Jaký je podle vás dnes největší problém, pokud jde o asistivní technologie pro nevidomé?
V dnešní době vychází v médiích spousta článků, ale bohužel se v nich v souvislosti s asistivními technologiemi pojednává především o jejich „zázračnosti“. Přijde mi, že lidé mají zábrany o handicapu mluvit kriticky, ačkoli to není z velké části nic jiného než racionální problém. Proto neexistuje ani efektivní kritika nápadů některých vývojářů, kteří přicházejí s úplnými nesmysly. Například se už mnoho let mluví o tom, jak bude bílá hůl nahrazena chytrými brýlemi, mluvícími holemi nebo dalšími pomůckami, které ale na druhou stranu zcela popírají principy prostorové orientace a samostatného pohybu nevidomých. Bílou hůl lze doplnit aplikacemi, které ostatně již dnes existují – většinou na platformě mobilních telefonů – ale vždy jde o doplněk v dosti specifických ohledech. Rozhodně se na tyto „vynálezy“ nelze dívat jako na asistivní technologie, které nahrazují bílou hůl, natož zrak. Jenomže přesně tohle to z mnoha článků o asistivních technologiích vyplývá.
Jaké asistivní technologie využíváte, a které byste popřípadě doporučil?
Je jich celá řada, od osobního PC s hlasovým výstupem a braillským řádkem, až po vysílačku povelů, díky níž mohu zjistit např. číslo tramvaje. Pokud jde o chytré mobilní telefony, velmi dobré jsou technologie pro rozpoznávání textu – v České republice je velmi oblíbenou např. aplikace Seeing AI od Microsoftu. Co se týče rozpoznávání obrázků – hodně lidí tvrdí, že to nevidomým strašně pomáhá – je to ale velká bublina. To, že na něco namíříte mobil, a ten vám řekne „peněženka“, je pro nevidomé vlastně úplně k ničemu, to oni ví. Něco jiného jsou například peníze. Existuje vynikající aplikace „Cash reader“, kterou vyvinul vývojář Tomáš Jelínek, který to pochopil, a spojil se s komunitou nevidomých, kteří ji dodnes testují. Jeho přístup se od mnoha podobných vývojářů tímto liší. Jaké asistivní technologie se využívají při studiu u Vás na škole?Všechno se stále více či méně opírá o standardní počítač. Je to převážně Windows, který má v oblasti asistivních technologií větší podporu. Používáme tzv. Odečítač neboli Screen reader jménem JAWS. Jedná se o software, který převádí informace z monitoru jak do mluvené řeči, tak na braillský řádek, který se připojí k počítači a převádí text z monitoru do hmatového bodového písma. Co se u nevidomých hodně využívá, je taktilní (hmatová) grafika – pokud se vyrábí nějaké plánky nebo grafy – jsou to právě ty hmatové, které využívají např. mikrokapslový papír. A samozřejmě digitalizace textů, tzn. převod běžných tištěných textů do elektronické podoby. Bez elektronické podoby učebních materiálů nemůže vystudovat žádný nevidomý student na žádném oboru. Často také řešíme u studentů se zbytky zraku, jak budou koukat na tabuli. K tomu využíváme např. program Polygraf, který pracuje na principu zvětšení obrazu promítaný z tabule do laptopu. Program vyvíjí kolegové z Masarykovy univerzity v Brně.
Myslíte si, že se Braillovo písmo díky novým technologiím posune do pozadí?
Neznalost nebo nevyužívání Braillova písma může být pro nevidomého člověka fatální. Setkáváme se s tím, že se nevidomí kvůli tomu dostávají takřka do pasti nezaměstnatelnosti. Uvěřili tomu, že používání hlasových výstupů, namísto hmatových jim usnadní život – opak je však pravdou, protože při výhradní preferenci sluchu ztrácí povědomí o pravopisu a gramatice. Například u výuky jazyků je braillský řádek nenahraditelný, proto nemůžeme nikdy dopustit, aby Braillovo písmo vymizelo. Na druhou stranu ale musím podotknout, že na trhu chybí nabídka zajímavých periodik, která by zájem o takové písmo udržovala.
Radek Seifert působí na pražském ČVUT v oblasti podpory vzdělávání studentů se specifickými potřebami, a také jako lektor předmětu Asistivní technologie na tamní Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské. Je poradenským pracovníkem pražské organizace Okamžik. Vystudoval sociální práci na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Jaký máte názor na aplikaci Be My Eyes (BME), která má prostřednictvím videohovoru bleskově pomoci nevidomým?
Je to užitečné, ale i problematické. Existuje pouze malá skupina nevidomých, která BME využívá. Většina prostě zavolá známým či kamarádům, je to v podstatě obyčejný videohovor. Pokud se nad tím zamyslíte, BME je vlastně tak trochu vtrhnutí do soukromí –nevím, kdo je na druhé straně. Jste pak zároveň i psychologem – musíte dekódovat hlas, navázat dobrý kontakt. Někdo říká, že jim to pomohlo, ale znám i ty, kteří neměli dobré zkušenosti.
Na co by se podle Vás vývojáři měli soustředit v příštích 3-5 letech?
Měli by si především být vědomi toho, pro koho aplikace vytváří – velkou roli může hrát např. to, jestli člověk ztratil zrak v pozdějším věku a tím pádem mu zůstala vizuální představivost, nebo je nevidomý odjakživa. Takový rozdíl může být dosti podstatný.
Ohledně vývoje navigací, je důležité si uvědomit, že nevidomý dokoukne pouze tam, kam dosáhne koncovka jeho hole. Až vznikne aplikace, která bude takhle přesná, pak se budeme moci bavit o skutečně bezpečných navigačních technologiích pro nevidomé. No a jak již bylo řečeno v titulku, neobjevovat Ameriku!
Co můžeme v rámci asistivních technologií očekávat do budoucna?
Hodně pozornosti se bohužel věnuje technologiím, jejichž užitečnost je podle mě dosti sporná. Věří se v nejrůznější chytré brýle, které by nevidomým nahradily zrak. Několik typů se již nabízí, ale umějí v podstatě to, co chytrý mobilní telefon. Mohou do určité míry pomoci lidem, kteří mají zbytky zraku – nevidomým moc nepomáhají. U brýlí totiž musíte vědět, kam se díváte, aby vám k něčemu byly, což je pro orientaci u nevidomých lidí naprosto bez užitku. Dalším problémem jsou orientační pomůcky jako jsou např.zvukové beacony, které by měly usnadňovat pohyb v prostoru. Z článků v médiích nabýváme dojmu, že tyhle jsou úplně zázračné a nevidomí díky nim budou moci sami vyrazit na nákup, do muzea, atd. V praxi to však naráží na mnohdy nepřekonatelné bariéry, například proto, že nevidomý používá pro svoji orientaci především sluch. Ten nemůže technologie blokovat. Pokud sluch blokujete, nevidomí to nechtějí používat. U řady technologií zase jako by vývojáři nepočítali s tím, že se člověk pohybuje v sociálním prostředí – jejich pomůcky jsou využitelné jen tehdy, pokud je naprostý klid a dostatek možností se zastavit a koncentrovat. Mně osobně by dělal radost důraz na technologie, které rozvíjejí schopnost nevidomých samostatně poznávat svět i zbývajícími smysly – hlavně hmatem. Na ČVUT jsme ve spolupráci s Masarykovou univerzitou v Brně a společností Seznam.cz vyvinuli globální asistivní technologii Haptické mapy, která jsou součástí mapy.cz. Po rozkliknutí dalších map najdete právě ty haptické, kde si můžete vygenerovat mapu jakéhokoliv místa na světě a nechat si ji zadarmo poslat domů. Tvrdím, že nejlepší orientační systém je ten, který má každý nevidomý ve své hlavě. Je to skvělá pomůcka a v oblasti hmatových map skutečně revoluční.