Petr Slováček, 2. místopředseda představenstva společnosti Telefónica a ředitel divize provoz, vám v rozhovoru prozradí, v jakém oboru studia vidí největší potenciál, co neobvyklého ho potkalo při assessment centru a jak probíhalo zavádění neomezených tarifů na trh.
Není to tak dávno, co jsem zavítala na přednášku Petra Slováčka, absolventa ČVUT, který do tehdejšího SPT Telecom nastoupil jako řadový inženýr a dnes má za sebou již více než deset let ve vrcholovém managementu a představenstvu společnosti Telefónica Czech Republic, a který odpovídá za technologii a řídí téměř třetinu všech zaměstnanců. Jeho přednáška byla natolik zajímavá a inspirativní, že jsem se rozhodla podělit se s vámi o jeho zkušenosti v rozhovoru.
Pane Slováčku, není to tak dávno, co jste se vrátil na ČVUT a zkusil si roli přednášejícího. Jaký to byl pocit?
Po těch letech už jsem z toho neměl žádný zvláštní pocit. Kdyby to bylo rok po státnicích, byl by ten pocit asi jiný. Spíš mi lítaly hlavou myšlenky, jak jsem tam studoval.
Jaké jsou největší rozdíly, pokud byste měl srovnat Vaše studium s tím současným?
První, co vás praští do očí, je změna vybavení. Tenkrát jsme neměli žádné audiovizuální prostředky, dokonce ani flipcharty. Používali jsme jenom tabule a skripta. Budova je stále stejná a páternoster také nezmizel. S ním jsme si vždycky hráli. Dokud se nenašel první odvážlivec, který v posledním patře nevystoupil, mysleli jsme si, že se kabiny nahoře i dole obrací vzhůru nohama. Co se týče třeba studijních plánů, ty samozřejmě nedokážu porovnat, ale určitě je dobře, že se na škole vyučují už i kombinace oborů a do techniky se začíná proplétat manažerství nebo ekonomie.
Kdybyste si teď mohl znovu vybrat, co půjdete studovat, jaký obor byste zvolil?
To je dobrá otázka. Studium není zrovna hobby, které bych teď vyhledával. Raději se nové věci učím při konkrétní činnosti než samostatně. Kdybych se mohl vrátit, šel bych studovat opět telekomunikace, ale hledal bych právě kombinaci s ekonomií.
Teď zkuste na chvíli potlačit svoje zájmy a říci, co byste šel studovat, kdyby byl jediným cílem po studiu vysoký výdělek.
Hodně záleží na tom, jak je člověk schopný se prodat. Těch oborů je samo o sobě mnoho, od IT přes právníky až po různé vedoucí a manažerské pozice, pro které je nejlepším základem asi ekonomka. Jako úplně nejperspektivnější teď vidím studium ruštiny a vycestování do Ruska, kde jsou podle mě na úrovni, na které jsme v Čechách byli v 90. letech. Příležitosti tam jsou obrovské.
Určitě s Vámi souhlasím v tom, že jde více o jedince, než o vystudovaný obor. Jakým směrem jste se po státnicích ubral Vy? Nastoupil jste rovnou do Telecomu?
Shodou okolností ano. Po státnicích mi zbývalo několik měsíců do vojny, ale i přesto jsem v tehdejším režimu musel nastoupit do práce. Protože jsem původem ze Strakonic, nastoupil jsem tam asi na dva měsíce na okresní správu spojů. Po vojně už jsem se ale zpátky nevrátil a začal jsem pracovat pro Výzkumný ústav telekomunikací v Praze.
Pár přijímacích řízení jste si tedy určitě prošel. Co nejbizardnějšího po Vás na přijímacím řízení chtěli?
Nejzajímavější nebylo ani tak přijímací řízení, jako období, kdy byl Telecom z části privatizován. Novými majiteli byli hlavně Holanďané a Švýcaři. Jejich hlavním cílem byl rychlý posun firmy kupředu. Proto si najali externí agenturu, která měla za úkol mezi zhruba 40 manažery vyšších a středních pozic najít největší talenty. Posadili nás do letadla a odletěli s námi do ardenských hvozdů v Belgii. Tenkrát u nás takové metody nikdo neznal, přitom šlo jednoduše o takové větší assessment centrum, kde se nám snažili navodit různé krizové situace. Člověk by možná řekl, že když krize není opravdová, neodhalí taková metoda skutečné reakce lidí, ale opak je pravdou. Zavázali nám oči, odvezli nás do lesa, dali nám mapu a buzolu a měli jsme hodinu času na cestu na vyznačené místo na mapě. Jeden člověk tam s námi zůstal a sledoval naše chování. Pokud se někdy dostanete do podobné situace, uvědomte si, že neexistuje pouze jedno správné řešení, ale existuje jedno špatné. Zůstat stát na místě a křičet. Také jsme slaňovali ve skalách. Není chybou, když máte strach z výšek, a skálu neslezete, ale je chybou, když se ani nepodíváte, jak je vysoká. Hlavně jděte do všeho spontánně a nepřemýšlejte, jak byste se měli správně chovat.
Teď trochu změním téma, protože mi nedá sedět tady s Vámi v Telefónice a nezeptat se na neomezené tarify. Zajímá mě zavádění takového průlomového produktu na trh. Jak se to dělá a kdy je ten správný čas?
Já jsem byl u přípravy neomezených tarifů přítomen pouze částečně, a to kvůli jejich zajištění po technické stránce. Mohu ale říci, že spočítat exaktně správný čas pro jejich zavedení nešlo. Celý management je o balanci mezi rozhodováním nad přesnými čísly a intuicí. Měli jsme několik variant vzešlých z našich dat a analýz, a z nich byla potom intuitivně vybrána ta nejlepší. Podle mě mohly být neomezené tarify zavedeny klidně i dříve, protože na českém trhu stejně existovalo velké množství neoficiálních tarifů, jak jistě všichni vědí. To byla cesta do pekel.
Často přemýšlím nad tím, jak se nové produkty tají před konkurencí? A lze je vůbec utajit?
U neomezených tarifů se to, myslím, podařilo. Jak už jsem zmínil, u některých rozhodnutí jsem nebyl, i když jsem členem představenstva a mám na starost třetinu firmy. Nebyl jsem tam potřeba. Celý koncept tvoří jen malý tým, který zadává ostatním dílčí úkoly, ze kterých ale nelze moc poznat. Všichni navíc podepisují endéáčka (NDA = non-disclosure agreement, pozn. redakce). Klíčové informace, jako třeba cena balíčků, se dostávají do firmy až den před zveřejněním.
Konkurence přesto zareagovala hodně rychle. Jak je to možné?
Všichni znají trend, kterým se tarify posouvají. Tarify jiných operátorů byly pravděpodobně jenom trochu poupraveny pro větší konkurenceschopnost. Mimochodem ani novináři neměli do tiskové konference o nových tarifech ani ponětí. Když se vše podařilo, měli jsme z toho obrovskou radost. Neomezené tarify si žijí vlastním životem na sociálních sítích, zákazníci jsou spokojeni a já to beru jako velký kus skvěle odvedené práce.