Není to tak dávno, co hladinu mínění akademické veřejnosti v Čechách rozbouřily spory ohledně financování vysokého školství. Vláda chtěla utáhnout kohoutky, univerzity se logicky bránily argumentem, že investice do vzdělání přinese výnos v budoucnu. Ano, do vysokého školství je nutno pumpovat finanční prostředky. Otázka ovšem nezní kolik, ale JAK.
Socialistické plánování nikam nevede
Problémem financování akademického světa je přežívající socialistický systém. Přesně jako v režimu centrálně plánované ekonomicky, jsou finance rozdělovány z jednoho centra a to bez ohledu na kvalitu příjemce a také bez ohledu na to, zda balík peněz přináší nějakou zpětnou vazbu či se jednoduše „utopí“. Není pak divu, že české univerzity zahájily v devadesátých letech prudký nábor studentů, neboť každý z nich přinášel část dotačního koláče. Jenže kvantita nepřináší kvalitu. Každoročně přes deset procent absolventů vysokých škol ještě rok po ukončení studia pobírá podporu v nezaměstnanosti, to je alarmující číslo.
Přilévání financí žábu na prameni nevyžene
Každému, byť jen lehce ekonomicky vzdělanému člověku je jasné, že další přilévání peněz do vysokého školství situaci jen vyhrotí a vzhledem k objemu vyplacených sociálních dávek bude pro českou ekonomiku spíše přítěží, než aby se vyplatilo. Jak z tohoto bludného kruhu ven? Je potřeba se zaměřit na kvalitu a úspěšnost jednotlivých příjemců státních peněz. Pro radu se můžeme vydat přes oceán.
Strýček Sam opět v kurzu
V roce 2001 vypukla ve Spojených státech tichá univerzitní revoluce. Jak je v této zemi zvykem, iniciativy se chopila soukromá společnost a ne státní aparát. Bez velké propagace a podpory státu se rozeběhl čistě soukromý projekt MyRichUncle (můj bohatý strýček). Společnost s názvem MyRichUncle založili američtí ekonomové indického původu Vishal Garg a Raza Khan v roce 1999. Po dvou letech přípravy odstartovali program, který se zabývá investicemi do vzdělání.
Strýček Sam poskytne studentům prostředky nejen na školné, ale i na další související výdaje. Student se pak zaváže platit ze svého příjmu určité procento po dobu několika let. Co však tento program odlišuje od běžné studentské půjčky je fakt, že po konci smluvního období studentův závazek končí, bez ohledu na to jakou část splatil.
Šance pro sociálně slabé studenty
Systém funguje tak, že student zadá požadavek, kolik potřebuje prostředků na financování svého studia, a uvede, na jakou univerzitu a obor byl přijat. Společnost Strýčka Sama pak nabídky uspořádá, doplní a nabídne je potenciálním investorům. Většinou se jedná o finanční instituce pracující s dlouhodobými penězi. Program měl v Americe obrovský úspěch, bez problémů získali prostředky na studium všichni studenti prestižních univerzit a tak i na věhlasnou školu se mohl přihlásit uchazeč i z naprosto chudých poměrů. Téměř stoprocentní úspěšnost v získání podpory Strýčka Sama měli i uchazeči dobrých univerzit napříč celými Státy. Je jen škoda, že v Evropě si toho málokdo všiml.
Úspěch přitáhl další společnosti
Velký ohlas, který způsobil program Bohatého strýčka, přilákal další a další společnosti, a tak rozšířil počet studentů, kteří mohou i přes svou špatnou ekonomickou situaci získat finance na celé studium. Zvýšil se tak logicky tlak na kvalitu poskytovaného vzdělání a hlavně vzrostl konkurenční boj univerzit. Student s sebou nesl peníze od investora, kterému záleží na jeho vzdělání a bude ho podporovat, nejsou to anonymní peníze od státu, které se utopí v šedi nekvalitních studentů nebo škol.
Neujede nám vlak?
Když se vrátíme do naší kotlinky a rozhlédneme se vůkol, zjistíme, že to vypadá všechno tak, jak má. Máme tu nějaký zažitý systém a vypadá to, že odborná veřejnost si hoví ve stereotypech a před změnami, které se dějí ve světě, strká hlavu do písku. Je však potřeba zatroubit „nástup“ a vysoké školství od podlahy zreformovat, nebo nám nakonec ten pověstný vlak ujede…